Nový Měsíc....
Jednou takhle mě přepadla špatná nálada a tak jsem se začala vžívat do pocitů Belly bez Edwarda a vzniklo tohle. Poslední dobou mě víc baví jednorázovky, takže... :) Tu jedna je....
Čas se neuvěřitelně vlekl, dny se mi zdály den ode dne delší.. Každá vteřina mi připadala jako věčnost. Tohle nebyla ta věčnost, po které jsem toužila. O věčnost bez něj jsem nestála. Vždyť všechno, co jsem doposud dělala bylo kvůli němu, vždyť všechno, co pro mě mělo doposud nějaký smysl souviselo s ním. On byl můj smysl, smysl života, bytí…všeho, co jsem chtěla, všeho, co jsem k životu potřebovala. A náhle tu nebyl. S ním mě opustil i úsměv, chuť dále žít… ptala jsem, proč…? Proč žít, když život bez něj?.. Nechápala jsem, jak po mě mohl chtít, abych na vše zapomněla. Zakázal mi vzpomínat a já…se bála zapomenout. Myšlenky na něj mě strhávaly do víru ještě větší melancholie a já nedokázala ani rozumně uvažovat.. Dřív se mi srdce zastavovalo v jeho přítomnosti, nyní se mi zastavovalo pravidelně, ve chvíli, kdy jsem se dusila vlastními slzami, s úmyslem to ukončit…Ale k tomu jsem bohužel nikdy nenašla dostatečnou vůli, stále se mi vybavovala jeho slova: „Nedělej nic neuváženého..“ Bylo toto jediné, co jsem mu mohla slíbit, to jediné, co mě drželo naživu. Usínala jsem s myšlenkou, že mu na mě musí stále ještě, alespoň trochu záležet, jestliže se stará o mou bezpečnost…ale byly to jen slova, slova, která mi bez přestání ležely v hlavě a já nevěděla, zda jim vůbec, po tom všem, ještě mohu věřit. Postupem času, jsem se několikrát přistihla, jak stále naivně doufám, že se vrátí… „On se nevrátí, už nikdy.“ Všichni se s odchodem Cullenů dokázali nějak vyrovnat, jenom já, jako bych zůstala stát na té louce, kde mi dal navždy sbohem. Pro mě zastavil čas, hodiny na zdi přestaly tikat..došly baterky… Měla jsem pocit, že ani nemohu vyjít ven, že už nemohu žít normální život. Chyběl mi všude, kam jsem se podívala. Nyní jsem věděla, že bych udělala opravdu cokoliv proto, abych mohla být zase s ním.
Nikdo mi nebyl oporou, dokonce ani Jacob mi nedokázal pomoct. Myslela jsem si, že tu vždycky mám i jeho, ale náhle.. On se opravdu snažil, ale nedokázala jsem se upnout jen na něj, nedokázala jsem všechno bezmyšlenkovitě smazat. Edward pro mě byl životní láska, víc…mnohem víc, než to. Pro něj bych se bez váhání vzdala lidského života, dokonce bych byla i radši, kdyby mé srdce přestalo bít. Protože věčný život s ním, pro mě byl cennější. Vždy.
Vždyť to všechno on dobře věděl. Jak mi to jen mohl udělat? Jak si jen mohl myslet, že to překonám, že za pár let budu schopná žít normálně. Bez něj? Bez něj bylo vše nemožné. Přišlo mi to absurdní, odmítala jsem si připustit, že by se stále domníval, že ho miluji míň, než on mě. Kolikrát jsem toužila po tom, aby mi mohl nahlédnout do mysli, aby si mohl přečíst, jak hluboké city k němu chovám. Tak hluboké, že jsem teď chtěla zemřít. Na jedné straně s tím, že jsem věděla a věděla jsem to lépe než on, lépe, než všichni ostatní, že nebylo na světě nic, čeho bych pro jeho návrat, pro jediný jeho úsměv, dotek, nebyla schopná. Na druhé, ale také ta nekonečná bolest a nepochopení, na té druhé straně jsem měla dojem, že vlastně ani nechci, aby se vrátil, nebyla jsem si jistá tím, zda - li bych mu byla schopná odpustit. Ale jak bych to jen mohla nedokázat…? Ptala jsem se sama sebe, jak bych jen mohla zavrhnout někoho, tak laskavého, někoho tak nesobeckého, jako byl Edward. Zabila bych ho tím? Jednou říkal, že by nedokázal žít ve světě, ve kterém nejsem… ale co ve světě, ve kterém ho nenávidím? V tom „normálním“ světě, kde bych byla s Jacobem? Ano, skutečný svět by byl takový. Bez Edwarda, bez upírů.. bez všeho, co hraničí s lidským chápáním. Byli bychom spolu a byli bychom šťastní. Ale co, když na to přestanu mít sílu? Sílu předstírat, že je všechno normální? Proč Edward odešel? Nešlo o mou duši… přestalo ho bavit předstírat být tím, kým není – člověkem. Ale takhle to nešlo, to, co teoreticky nebylo normální pro ostatní, bylo normální pro mě. Být s Edwardem, v jeho blízkosti. Tak proč, proč bych měla poskytovat ostatním normální život bez upírů a nadpřirozena, když pro mě to bylo nepřijatelné? Proč bych se měla obětovat pro lidi kolem sebe? Ne, nemůžu se vzdát všeho, co je pro mě důležité. Lpěla jsem na tom, že budu sobecká! Že se klidně vzdám všeho, doslova. I když mě to bolelo víc, než jsem předpokládala, říkala jsem si, že musím Edwarda přesvětčit o tom, že můžeme žít v normálním světě…. V normálním světě pro něj. Ale to pro mě nebylo podstatné – všechno, co bylo normální pro něj, bylo normální pro mě. Ach bože, jak jen mohu takto uvažovat? Já jsem člověk… nemůžu se srovnávat s upírem! Náhle mi došlo, že… soužití upíra s člověkem je skutečně nemožné. Pocítila jsem, jak vlhkost v mých očích přetéká… I kdyby mě miloval, i kdyby mě stále miloval.. Nikdy nebudu jako on, nikdy nebudu schopná žít vedle něj tak, abychom si byli rovni. Může udělat všechno, ale dokud budu člověkem, vždycky se najde někdo, jeho druhu, kdo mě bude mít chuť zabít. A na to on nikdy přestoupí… Nevzdá se teploty mého těla,vzdá se tlukotu mého srdce, mého dechu. Radši mě tu nechá.. nechá, abych žila bez něj, ach.. jak „laskavé“ to je.. Ale tím odchodem smaže akorát sebe.., ale ne v mém srdci. A všechny ostatní zde také zanechal – všechny ty zlé, kteří touží po tom mě vidět v hrobě. I tak mi přivodí smrt… i kdybych se s jeho odchodem vyrovnala.. a to už není tak laskavé..
Říká se, že největším důkazem lásky je, když dokážete nechat jít, toho druhého vlastní cestou...